|
LEVÁ 7, PRAVÁ 8
Přibuchuji dveře. Přede mnou, na armatuře vozu, jsou stopky, po straně lampička pro spolujezdce. Karel Trojan za okamžik startuje. Spouštěč bezmocně otáčí motorem, ručička otáčkoměru na levém konci desky se chvěje, po chvíli motor naskakuje. Trojan okamžitě přidává plyn.
U jeho okénka se objevuje Trojanův spolujezdec Gottfried.
- Abys to s nima někde nemlask...- říká.
- Neboj...- směje se Trojan.
Pak se otáčí k nám.
- Když jsem kdysi dodělal Trabanta, přišel táta s jedním známým, abych je svezl. Tak si sedli a já s nima tedy obejel jedno kolo. Jenom tady. Od garáží k motelu Stop a zase nahoru. Když jsem to jel podruhé, nějak jsem si neuvědomil, že ten třetí sedí na venkovní straně a v ostřejší zatáčce jsem to převrátil.
Karel Trojan zařazuje jedničku, pouští spojku, přední kola Wartburgu slabě zakňučí.
- Máte tam vostrej motor?- ptám se.
- Ano, včera jsem přijel z vrchu...- odpovídá Trojan jaksi mimochodem.
Míjíme motel Stop.
- Jak jste dopadl?
- Druhej.
Sjíždíme po příjezdové cestě k motelu a zastavujeme u výjezdu na Plzeňskou. Dívám se doleva, doprava. Zprava i zleva přijíždějí vozy. Trojan chce jet nahoru k Bílému beránkovi.
Vlevo se objevuje mezi vozy díra. Teď by to chtělo protáhnout se mezi nimi a hupnout na střed, tam počkat, napadá mne.
Trojan však čeká, dokud není na obou stranách dostatek volného místa.
Pak doslova vystřeluje.
- Kolik má ten motor?
- Pětasedmdesát koní.
Jedeme po Plzeňské třídě nahoru, míjíme servis Renault.
Ze zadního sedadla se ozývá cvaknutí. To fotoreportér Ota Šaffek zřejmě vyfotografoval Trojanovy ruce na volantu.
Mám okamžik času na sebe. Vzpomínám, jak k tomu vlastně došlo, že tady sedím.
Bylo to takhle po ránu. Šéfredaktor seděl za stolem a zničeho nic se mne zeptal:
- Bojíte se jezdit rychle?
- Ne...
- A když neřídíte? - pokračoval dál.
- Taky ne - opakoval jsem zápornou odpověď.
- Chtěl byste napsat reportáž, jaké to je sedět vedle soutěžního jezdce?
Nemohl jsem říci, že bych neměl chuť. Protože člověk nikdy neví, co se mu kdy může hodit. A tak jsem řekl:
- Ano...
 
Karel Trojan to ohýbá slabě doleva k Motolskému krematoriu. Kola Wartburgu jemně zakňučí, vůz se slabě nakloní a už pádí do kopce.
- Víte, že jste cejtit na tý straně? - říká Trojan přes rameno fotoreportérovi Šaffkovi, který sedí vzadu vlevo.
Vůbec se tomu nedivím, když Šaffek váží sto kilo.
- Kam chcete jet? - ptá se Trojan.
- Nechám to na Vás..
- A co byste říkali takhle kusu rychlostní vložky mezi Řeporyjemi a Radotínem?
- Beru...
Karel Trojan odřazuje, zapíná levý ukazatel směru. Usazuji se pečlivě do sedadla vozu, nalézám si místo pro nohy abych se mohl pořádně zapřít. Pak si zakládám ruce na prsou a zády se zapírám do sedadla. Těsně nad hlavou mám bezpečnostní trubkovou konstrukci.
- Tak tady je start... - informuje nás po několika stech metrech, - pak přijdou zatáčky a tam se svezeme...-
Uvědomuji si, že nejsme připoutáni pásy, napadá mě, že to zřejmě Trojan úmyslně opomenul.
- Tak tady to je...-
Cesta před námi vede dolů, nalevo pole v úrovni vozovky, napravo metr a půl nahoru stráň, kolem vozovky stromy. Ale to už je Wartburg v ostré zatáčce doprava, napravo stráň, nalevo patníky a pod nimi prudký svah dolů, asfaltka padá dolů, následuje levá zatáčka, situace se mění, stráň po levé ruce, patníky a svah dolů po pravé ruce, už je tu další zatáčka, zase pravá, po pár desítkách metrů slabá doleva a začátek lesa. Karel Trojan to protahuje ještě lesem, u vjezdu do lesa stojí zaparkované embéčko, ještě kus a jsme u lomu.
- Dál už je to nezajímavé... - říká a zastavuje.
Otáčíme se. A to už zase žene Wartburga nahoru.
- Já bych někde v polovině vystoupil... - říká ležérně Ota Šaffek, - já mám doma ženu a dítě. Stoupnu si hezky za strom a budu vás fotografovat.
Asi v polovině stoupáku Trojan zastavuje.
- Děkuji Vám, bylo to hezké... - říká Ota Šaffek na rozloučenou a vylézá si pro jistotu okamžitě na vyvýšený svah nad silnicí.
Nahoře, nad poslední zatáčkou sroluje Karel Trojan na šotolině volant doleva a s nohou na plynovém pedálu zatáhne pravou rukou ruční brzdu. Zadek vozu nás doslova oběhne. Na místě stojíme.
- Tak se připoutáme... - říká s naprostou samozřejmostí a začíná lovit pásy. Nejde mi to, pásy zde jsou jiné než v obyčejných cestovních vozech. Jsou čtyřbodové, vedou zezadu přímo k ramenům, navlečou se do nich paže a na prsou se pak zacvaknou.
- Dobrý? - ptá se Karel Trojan.
- Jo...-
Karel Trojan vyráží. Napadá mne, že teprve teď přijde to pravé ořechové.
A už je to tady. Ostrý motor Wartburgu řve jako raněný tygr, gumy kvílejí na hrubém asfaltu. Nacházím si nejvhodnější místo pro nohy, zapírám se.
Jsou čtyři hodiny odpoledne, lidé chodí ze zaměstnání domů. Já se tady řítím jako spolujezdec Karla Trojana do série zatáček a přemýšlím o tom, co to obnáší, když se řekne soutěžní jízda.
Karel Trojan tam má trojku, vede vůz do smyku doleva, ubírá a přidává plyn, aby se vůz srovnal, po pravé straně vozovky je v díře u plotu voda, pod mírným plynem jdeme do levé zatáčky, když se vozovka na chvíli srovná, dává plný plyn. Wartburg se rozjíždí, ale to už Trojan prudce brzdí, kola jdou téměř do smyku, s meziplynem odřazuje na dvě, dostáváme se do pravé zatáčky, kola jsou v rejdu, vůz se naklání doleva. Trojan srovnává smyk plynem a stáčením kol, to už zatáčka končí, vyjíždíme z ní pod plným plynem. Trojan hned řadí na tři, ale jenom na krátkou dobu, prudce brzdí, vozovka před námi stále padá dolů, odřazuje na dvě, kola se stáčejí doleva, průjezd zatáčky opět reguluje plynem, kousek po rovince točí dvojku, je trochu přetočená, ale je to jenom okamžik. Trojan už zase brzdí, před námi je zatáčka. Trojan to tam ohýbá, co to jde. Wartburg jde celý do smyku, všechna čtyři kola kňučí ve smyku na vozovce, ale to už zase vytáčí dvojku, řadí tři, najíždí do mírné levé, řadí čtyřku na poměrně krátkou dobu, a už zase brzdí, odřazuje na tři a jedeme do levé zatáčky.
Napadá mne, že to je ve zdraví za mnou. Uvědomuji si, že nevím vůbec nic z toho, kudy cesta vede, matně si vzpomínám pouze na patníky a na přibližné položení zatáček. Ale to už Trojan otáčí Wartburga a žene ho opět nahoru.
- Vy brzdíte levou nohou... - konstatuji.
- Jo, říká Karel Trojan. Takhle můžu plynovat a brzdit najednou...
Wartburg prolétne pravotočivou zatáčkou, na stráni stojí Ota Šaffek, sleduje nás s fotoaparátem v ruce a Karel Trojan ještě dodává:
- Kdysi jsem měl ošklivé zranění na noze, tak jsem se to naučil...-
Nad kopcem otáčí Trojan Wartburga a už ho zase štve dolů.
- Když odjedu takhle deset kilometrů tratě, nechám na tom 2 milimetry dezénu gum... - říká, když Wartburg prolétá zatáčkou se všemi čtyřmi ve smyku.
Těsně před koncem našeho úseku vyjíždí ze zatáčky dodávka a za ní embéčko. Trojan prudce brzdí, uvědomuji si, že je to ošemetná situace, jdeme co nejvíce do prava a na tento úsek dosti rychle, míjíme oba vozy.
- Tohleto je na podobných legracích, jako tady provozujeme, nepříjemné. Nejen pro mne, ale i pro ně. Já čekám, že někdo pojede, ale ten protijedoucí se lekne, když uvidí, jak jsme rozparáděný...-
U lomu se otáčíme a vracíme se zpět nahoru. Poblíž silnice stojí v uctivé vzdálenosti několik lidí, které sem přilákalo hvízdání pneumatik a hluk motoru. Ukazují nám poklepáváním na čelo, že jsme blázni.
Do třetice se pouštíme na trať.
- Tenhle úsek budu mít natrénovaný do foroty...- říká Karel Trojan.
Napadá mne, že mi už rychlost přestává vadit. Zřejmě jde o zvyk.
- Dalo by se to jet rychleji?-ptám se.
- Možná trochu,-říká Karel Trojan, -ale ty zatáčky, kde jde auťák všemi čtyřmi koly do smyku už ne. Tam už využíváme celou šíři vozovky. Tam prostě nemáte kde jet rychleji.
Naposledy se otáčíme a vracíme se nahoru. Teď už cestovně. Pro někoho možná velice rychle, pro Trojana zřejmě celkem pomalu.
- Kolik jsme tady měli průměr? - ptám se.
- Asi tak pětašedesát, sedmdesát. Nikde jsme nešli pod padesát.
- Měl jste nějakou rezervu?
- Podívejte,- odpovídá Karel Trojan, - kdyby o něco šlo, tak bych možná riskoval a jel víc na doraz. Ale já si nemohu dovolit pro nic za nic - kvůli tomu abych vás svezl - rozbít auťák.
- To jsem rád...- odpovídám.
Ve třetí zatáčce zastavujeme Otovi Šaffkovi. Usazuje se dozadu, odkládá fotoaparáty.
- Pánové, ono to není příjemné ani zvenku...-
Pomalu se blížíme k Motolu.
- Co děláte s autem před soutěží? - ptám se.
- Před soutěží se musí zkontrolovat všechno. Podvozkové díly, vůle v řízení, seřídit brzdy, překontrolovat geometrii přední nápravy, prohlédnout pneumatiky, namontovat čtyři přídavné halogenové světlomety - dva dálkové, dva do stran - ty na voze nechat nemůžete, protože by je někdo ukrad, no a před vlastní soutěží, přímo na místě, musíte přehodit motor a pneumatiky.
- To je toho dost...
- Tenhle ostrej motor má dvakrát tak velkou spotřebu, než normální. A pokud jde o jeho životnost tak doufám, že vydrží dvacet tisíc kilometrů. Takže na jednu sezónu spotřebujete motor. Pneumatiky, to je obdobná záležitost. Na soutěže jezdíme na obyčejných, na takových, kterým se říká šunky. Před soutěží vůz obujeme, vyměníme motor...
- To je váš Wartburg?
- Ne. Byl mi přidělen Svazarmem na základě dosažených výsledků.
- A ty pneumatiky s disky, které před soutěží přehazujete?
- Ty jsou moje.
Karel Trojan ubírá, odřazuje. Jsme u odbočky k motelu Stop. Z kopce k nám sjíždí tmavěmodrý Fiat 127 s pomuchlaným levým blatníkem, se soutěžními čísly na dveřích.
- Tyhle chlapce, kteří jezdí ještě měsíc po soutěži s čísly na dveřích, mám nejraději.
Asi na tom bude něco pravdy, protože na tomto Wartburgu, ve kterém přijíždíme, není pro laika zvenku vůbec nic soutěžního.
- Jak se vám to líbilo? - ptá se Trojanův spolujezdec Oldřich Gottfried, když vystupujeme u garáží z Wartburgu.
- Líbilo... - odpovídám.
- Jednou jsme to zajeli bez pásů...- oznamuje Trojan Gottfriedovi.
- Bez pásů - opakuje nevěřícně Gottfried.
Ale to už Trojan vysvětluje:
- Chtěl jsem vás trochu vyzkoušet. Byla to taková finta.
Vůbec mne to nepřekvapuje.
- Já vím jedno...- říkám,- že se z toho auťáku chcete taky dostat zdravej.
Trojan přikývne.
- Takovýhle spolujezdce mám nejradši. To jsou ti nejhorší. Důvěřiví flegmatici.
- To my se kurtujem hned jak sedneme do vozu...- dodává Gottfried.
- Někdy, když na to zapomeneme, tak podržím Karlovi volant a Karel se hned zapne. Jezdit bez pásů, to je šílenství.
- Kolikrát zajedete před soutěží tréninkově rychlostní vložku?
- To záleží individuálně na každém jezdci - odpovídá Trojan. - Jsou takoví, kteří ji zajedu třeba patnáctkrát. Já osobně moc netrénuju, protože na to nemám čas.
- Jednou ji zajedeme a napíšeme...- vysvětluje Gottfried. Pak ji zajedeme znovu a rozpis upravujeme. Když zajedeme tutéž trať podruhé, máme lepší čas, potřetí ještě lepší...
Karel Trojan souhlasně přikyvuje.
- Poctivě řečeno, žádnou jsem víckrát jak třikrát čtyřikrát nejel.
- Jednou vložku zajet a napsat, a pak bez dalšího ověřování jít rovnou na start, to je pro soutěž minimum, potřebné k žití. A teď uvažte třeba to, že zápis děláte v obrovském fofru. Já třeba vůbec nevím, co je kolem. A najednou se může stát, že se v papíře ztratím. A když řeknu Karlovi, že to je P3, a ono je to P4, tak to tam pošle jako na P3. Co se potom v takové zatáčce děje, to už je záležitost pro kaskadéry.
- Kdy trénujete jednotlivé vložky před soutěží? - ptám se dál Karla Trojana.
- Když se jede soutěž někde poblíž Prahy, tak tam můžeme večer po práci zajet. Když je to dál, je optimální vyjet ve středu večer, ve čtvrtek a v pátek trénovat. To by bylo skoro ideální. Jenže to znamená dva dny dovolené. Když si budu chtít na letošní mistráky vzít na každou soutěž jeden den dovolené, tak s ní nevystačím...
- Jak máte rozdělené označení zatáček?
- Zatáčky rozdělujeme na pravé a levé. To je samozřejmé. Pak je ještě označujeme indexem od jedné do desítky. 1-úplně mírná, i za mokra jde jet na plný plyn, 2-za mokra trochu ubrat, 3-trochu ubrat i na suchu, případně odřadit, 4-určitě odřadit, 5-zatáčka do pravého úhlu, 6-zatáčka, která svírá víc než pravý úhel, 7-ještě ostřejší zatáčka, 8, 9 a 10-to už jsou relativně pomalé zatáčky, jejichž indexy označují stupeň obtížnosti...
- Jenže pak máte třeba zatáčku...- dodává Gottfried,- L62. To znamená, že je ostrá, a pak povoluje. A nebo L34. Taková je těžší.
Oldřich Gottfried se na okamžik odmlčí.
- Víte, Karel se nebojí. Já jo. Jsem starší a tak nějak víc si uvědomuji nebezpečí. A pak také vím, že když něco zvořu, tak to Karel musí napravit. Upřímně řečeno, já se po soutěži dávám dva dny dohromady.
Na okamžik se rozhosťuje ticho.
- Poslyšte, někteří lidé si myslí, že na soutěžích vyděláte obrovské peníze.
Oldřich Gottfried se směje. Nepřekvapuje mne to. Očekával jsem smích.
- Za start nemáte nic,- říká Karel Trojan,- dostáváte pouze příspěvek na benzín, příspěvek na údržbu. Když budu velice úsporně trénovat, jenom tak trochu, nevybyde mi už na jídlo a na nocleh...
Zavírám poznámkový blok a loučím se.
Když odjíždím, Karel Trojan uklízí Wartburga do garáže.
Oldřich Gottfried srovnává nárazník na voze Š 100, který mu někdo přimáčkl. Za pár dní spolu pojedou soutěž. Při ní, stejně jako při všech ostatních nebude platit, že tam, kam není vidět, nic není a je tam sucho.
Vojtěch Měšťan
(SM 31/73)
|
Banální závada potkala Trojana na Sigma rallye 1981. Píst Wartburgu se propálil, protože v natankovaném benzínu nebyl olej...
