Cestování s Wartburgem

Pro ty, kteří by nevěřili, že se s Wartburgem dá i někam dojet, několik příkladů.

Články jsou převzaty z různých čísel Světa motorů a jsou autorem těchto stránek kráceny.

Napříč 13 státy
(1975)
(15 000 km přes Německo, Dánsko, Švédsko, Finsko, Sovětský svaz, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Maďarsko)
Přišel rok 1975 a slavné 30. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou. Po strašných útrapách a obětech lidstva v této válce rozhodl jsem se podniknout k tomuto výročí cestu pod heslem "Za mír a přátelství mezi národy", která by vedla přes většinu států Evropy s různým společenským zřízením. Patronát převzal městský a okresní výbor Svazarmu v Zábřehu. Vůz byl vhodně vyzdoben vlaječkami všech projížděných států.
Na hranicích s NSR jsme uctivě přivítáni a celníci i ostatní příslušníci si s velkým zájmem prohlížejí náš vyzdobený vůz.
...
Na výborných dálnicích je záplava vozidel, předjíždíme i vozidla s vyšším objemem a držíme se neustále v čele pelotonu.
...
Po příjezdu do Stockholmu pozdě večer i ráno obdivujeme, že před obchody je vystaveno různé zboží i přes noc a auta stojí s otevřenými okny a neuzamčena.
...
Ráno pokračujeme na sever a zastavujeme až za hranicí polárního kruhu před Pello.
...
Hranice Finska přejíždíme u Torfianovky a vjíždíme na celnici Sovětského svazu.
...
Na druhý den odjíždíme přes Kišiněv k hranicím do Rumunska.
...
Rumunské a Bulharské hranice přecházíme v Mangalii.
...
Ráno jsme pohoštěni sýrem, mlékem a chlebem. Po srdečném rozloučení odjíždíme na Istanbul.
...
Po srdečném rozloučení opouštíme Turecko a jedeme zpět přes Burgas a Mangalii. Zde jsme rychle odbaveni a vracíme se přes Pitešti, Brašov a Arad, kde přejíždíme hranice posledního státu naší cesty - Maďarska.
...
Kolem 6. hodiny večer přijíždíme šťastně do Zábřehu. Při vjezdu na dvůr našeho domu nechce se mi ani věřit, že jsme opět šťastně doma. Máme však všichni velký pocit uspokojení, že náš plán 15 000 km přes 13 států pod heslem "Za mír a přátelství mezi národy" byl splněn.

S. Rulíšek
(SM 36/76)

Napříč 13 státy
DODATEČNĚ

Napříč 13 státy - 1975

Osádka vozu: Já jako řidič, Krňávek Vladimír jako fotoreportér a manželka jako kuchařka.
Cesta byla podniknuta sériovým vozem Wartburg 353. K zhospodárnění provozu a ke zlepšení plnění a výplachu motoru bylo použito na zkoušku přídavné zařízení - membránami řízené sání podle konstrukce pro čtenáře "Světa motorů" dobře známého zlepšovatele Františka Krňávka z Uničova, bratra Vladimíra Krňávka, člena naší výpravy.
Po výpočtu spotřeby benzínu po jednotlivých úsecích při plném zatížení vozu a při vysokých rychlostech 100 až 130 km, nepřesáhla spotřeba 8,5 l. Během celé naší cesty jsme používali olej M2T, který jsme vezli s sebou. Směs 1:40.
Vůz dostal nové pneumatiky, bezdušové radiální pláště 165 SR 13-OR STEEL-TUB, které mně na tuto cestu dodaly ochotně k odzkoušení gumárny "Rudý říjen" v Otrokovicích.
Vůz na těchto radiálních pláštích velmi dobře "sedí", nedochází ke smyku, zvláště na deštivé a kluzké vozovce a při vysokých rychlostech. Tyto pláště se na naší cestě velmi dobře osvědčily a mohu je každému řidiči vřele doporučit, zvláště při cestách do ciziny.
Náš Wartburg nám po celou dobu věrně sloužil. Vůz je velmi prostorný, pohodlný, dobře větrán, odpérován a zvláště při dlouhých jízdách skýtá pro osádku vozu skutečné pohodlí. Celá náročná cesta 15 000 km v době 28 jízdních dnů při velkých rychlostech 100 až 130 km/h byla absolvována bez závad. Je to jistě velký úspěch těchto vozů vyrobených v NDR, svědčící o jejich kvalitě.

S.Rulíšek
(SM 3/77)

ALŽÍRU a TUNISU

(počet km neudán, minimálně ovšem 4 500 km
přes Německo, Francii, Alžír, Tunisko, Itálii, Rakousko)
Nejsem začátečník, řidičský průkaz mám 45 let, na kontě něco přes milión kilometrů. Před cestou jsem na svého Wartburga 353 namontoval elektrické čerpadlo. Měl jsem totiž obavy, abych neměl problémy s pěněním paliva v horkém období v severní Africe. Kromě obvyklé výbavy jsem vezl s sebou přerušovače, zapalovací cívku, těsnění pod hlavu válců, hnací hřídel předního kola, pár ložisek do zadního kola a 5 l oleje M2T. Prahu jsem opustil v 8 hodin ráno směrem na Plzeň a Rozvadov, odtud pak přes Amberg, Ansbach, Crailsheim do Heilbronnu, kde jsem najel na dálnici do Saarbrückenu a na francouzskou hranici.
...
V Paříži jsme si Wartburg i já 3 dny odpočinuli.
...
Dálnice z Paříže brzy protíná kopcovitou pasteveckou oblast, vede burgundskou vinařskou oblastí, míjí místa se jmény svých nejslavnějších vín a prodírá se vrchovinou, jejíž vrcholky dosahují 1000 m nadmořské výšky. Touto typickou jihofrancouzskou krajinou jsme dojeli do Marseille. Vůz jsem odvezl do přístavu k nalodění na trajekt Tassili do Alžíru.

...
Jezdit v Alžíru znamená mít oči na šťopkách, nikdy se neví, odkud se co vyřítí. A ještě něco: řidiči si počínají, jakoby na vozech nebyly směrovky, prostě neukazují a když některý směrovku rozsvítí, může se člověk v devíti případech z deseti spolehnout, že odbočí na opačnou stranu.
...
Silnice Alžíru jsou velmi dobré, a to i v poušti. Přes Mateur jsme do Tunisu dorazili brzy odpoledne, přestože silnice jsou v této zemi ve velmi špatném stavu. Zato tam není žádný provoz, sem tam nějaká dodávka nebo autobus, osobních vozů je nepatrně, což se projevuje i v tom, že děti ve vesnicích na automobily mávají.
...
Celníka v Palermu nejvíce zajímala naše autolékárnička, z níž pečlivě vše vybral, podrobně prohlédl, a pak s nesmírnými obtížemi, odmítaje pomoc, opět naskládal zpět. Pobřežní silnice stoupá v nekonečném počtu zatáček podle moře, lze sotva dosáhnout cestovního průměru 40 km/h a přitom příroda i moře se vlastně nijak neliší od severní Afriky. Z Palerma do Messiny je 272 km, ale v důsledku nízkého cestovního průměru jsme dorazili na přívoz přes Messinskou úžinu až k 19.hodině za prudkého lijáku. Čtvrt hodiny po příjezdu jsme vypluli a po méně než půl hodině jsem už sjížděl z paluby ve Villa San Giovanni.

Dr. Jan Schulmann
(SM 4/77)

POD ŽHAVÝM SLUNCEM
(1978)
(počet km neudán, minimálně ovšem 7000 km,
cesta přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Libanon, Sýrii, Irák, Řecko, Jugoslávii a Rakousko)
Cestu jsme podnikali pod patronátem ZO Svazarmu a Wartburg klubu v Zábřehu vozem Wartburg 353. Vedla přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko do Turecka.
...
Směrem na Istanbul je nutné si zvykat na turecký způsob jízdy. Předjíždí se vlevo, vpravo, za neustálého ohlušujícího troubení. Istanbul je nádherné historické město plné mešit, všude velký shon lidí a aut. Přeplavujeme se přes Bosporský průliv a jedeme dále přes Izmir do Ankary. Ankara již není tak výstavná ani historická. Po prohlídce města odjíždíme za velkého vedra na jih k velkému solnému jezeru Tuz Gölu. Cestou jsme svědky častých otřesných autohavárií.
...
Další naše cesta vede vede opět kolem moře, tentokrát k hranicím Libanonu. Všude kolem je plno ozbrojených vojáků, stálé kontroly a nálada ve voze je opět velmi pochmurná. Na hranicích je plno tanků, protiletadlových děl a zátaras.
...
Odtud se již silnice svažuje směrem k Sýrii. Loučíme se s Bejrůtem a jedeme k hranicím Libanonu. Zde je nutné si zvykat na mnohem horší způsob jízdy než v Turecku. Auta jezdí bez "blinkrů", žádné označení hlavní nebo vedlejší silnice, každý jezdí jak chce a přednost v jízdě si snaží vynutit troubením.
... Pod žhavým sluncem

Ráno časně vstáváme a nastupujeme nejhorší úsek cesty přes poušť Sab Bijár k hranicím Iráku. Je strašné vedro a teploměr ukazuje 50° až 57°. Nejvyšší naměřená teplota 60°C. Stálá rovina, písečné přesypy, jen místy se objeví několik chýší z písku a kamení, bez oken, jen s nízkým otvorem, který slouží jako vchod.
...
Vedro je nesnesitelné, že se nám zdá, že to již nevydržíme. Autopláště jsou horké. Kolem na okraji cesty leží spousty rozbitých autoplášťů, které vybuchly. Občas se tvoří v poušti velké narůžovělé smršti, které se pohybují velkou rychlostí a je velmi nebezpečné dostat se do jejich středu.
...
Po dalším putování po Iráku vracíme se kolem Eufratu zpět k Syrským hranicím.
...
Pokračujeme v cestě dále jižní částí Turecka kolem moře. V Antalyi odbočujeme na sever na Burdur kolem solného jezera Acigöl. Přeplavujeme se přes Dardanely u Canakkale na Kesan k hranicím Řecka. Loučíme se s Tureckem a přijíždíme do Řecka.
...
Náš Wartburg nám opět jako vždy v předešlých výpravách věrně sloužil. Je prostorný a hlavně při tak dlouhých cestách skýtá skutečné pohodlí. Při jízdě pouští osvědčilo se větrací zařízení. Radiální pláště z gumáren v Otrokovicích, které byly již použity při naší minulé cestě v r. 1975, se opět osvědčily a vydržely bez úhony i vedra v poušti.

St. Rulíšek
(SM 6/79)

S WARTBURGEM ZA POLÁRNÍ KRUH
(1989)
(7331 km přes Německo a Švédsko do Norska)
W 353 na polárním kruhu

Léta jsem toužil navštívit Norsko a zvláště jeho severní část. Devizového příslibu, který byl donedávna jedinou možností, jak uskutečnit podobnou cestu, jsem se však dočkal až v době, kdy můj automobil značně zestárnul a odchod do důchodu se mně přestal jevit jako vzdálený.
...
Rodina odmítla podílet se na tak bláznivém podniku, proto jsem v limuzíně W 353 ponechal jen sedadlo řidiče a v celé pravé polovině vozu jsem zhotovil lůžko, které i při mé výšce 190 cm umožnilo více než pohodlné přenocování. Zbytek vozu a známý velký "kufr" Wartburgu vyplnila kempinková výzbroj, náhradní díly, potraviny a nápoje na 30 dní.
...
na trajektu

Severní polární kruh je vyznačen kamennými pyramidami zakončenými symbolem zeměkoule, v místě křížení se silnicí E 6 je nezbytný stánek se suvenýry a občerstvením, údolím vede železniční trať do Bodø. Nedaleký památník připomíná, že stavba této silnice v okupovaném Norsku si za druhé světové války vyžádala životy mnoha sovětských a jugoslávských zajatců.
O několik hodin později v borových lesích v údolí řeky Saltelv jsem při půlnočním slunci bilancoval: měl jsem za sebou 3200 km, vůz byl v pořádku, z dovolené i zásob zbývalo více než polovina. Výsledek - neskončím s Wartburgem v Bodø, ale pokusím se naplnit tajný sen, navštívit Lofoty.
...
Lofoty spolu s dalším souostrovím Vesterålen tvoří asi 100 km dlouhou hradbu před norským pobřežím mezi Bodø a Narvikem. Lofoty jsem nakonec projel proti plánu až na úplný konec, do původní, modernizací nezasažené rybářské vesničky případného názvu Å, což je poslední písmeno norské abecedy. Za ní následují už jen skály a moře.
...
cesta v Norsku

Obdivuhodný byl výkon mého starého Wartburgu. Za 30 dní jsem s ním ujel 7331 km při stěží uvěřitelné průměrné spotřebě 6,93 l/100 km. Zpočátku jsem tankoval bezolovnatý benzín 95 oktanů, zdálo se mi však, že motor v kopcích lehce klepe. Většinu cesty jsem proto jel na olovnatý benzín 97 oktanů.
...
Wartburg 353, se kterým jsem cestu absolvoval, byl vyroben v roce 1971. Právě v oblasti severního polárního kruhu oslavil 18. narozeniny. Na počítači měl po návratu do Prahy 152 059 kilometrů, ujetých se zcela původním motorem. Jedinými úkony, které si během celé cesty vyžádal, bylo seřízení otáček motoru při běhu naprázdno a namazání závěsů dveří. Za dobrý stav vozu chci nakonec poděkovat technikům z pražského Wartburgklubu, kteří mi jej pomáhají udržovat již 13 let.

Ing. J.Klofáč,CSc.
(SM 16,17/90)

Evropou v 21.století
(2002)
(6 000 km přes Německo,Lucembursko, Francii, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Itálii, Chorvatsko, Rakousko)
Ačkoli jsem celkem normální (opravdu) občas mi rupne v bedně a udělám nějakou kravinu. A tak tomu bylo i loni v dubnu. Protože se mi podařilo přes rok našetřit docela slušné peníze a Bára sebou taky docela slušně mrskala (teď sebou mrská zas, protože se jí nějak nelíbí tohle slovo :-), přemýšleli jsme, kam je investovat. Nejprve nás napadla nějaká společná dovolená u moře, ale nakonec se v našich hlavách zrodil trochu jiný nápad. Původně to bylo pouze z hecu. Když jsme přemýšleli, jestli je lepší jet autobusem nebo letět, dostal jsem od ní hloupou otázku: "A proč vlastně nejedeme autem? Když pořád říkáš jak je spolehlivé..." Původně jsem na to zablekotal něco ve smyslu ať přestane provokovat a jde se rozumně bavit o důležitých věcech, ale bylo to účinné nasazení brouka do hlavy. No a netrvalo to ani týden a byl jsem skálopevně rozhodnut vyrazit Wartburgem. A když už jsme byli v tom šíleném plánování, jako destinaci jsme nakonec určili Evropu. Přes Německo do Francie, a přes Švýcarsko, Itálii a Rakousko zpátky domů. Šílenost, která vyžadovala dlouhou přípravu.
Ačkoli jsem byl pevně přesvědčen o spolehlivosti mého milovaného vozu, vedly mé první kroky do garáže a za chlapíkem, co prodává díly na Wartburga. Už dlouho jsem měl zálusk na startér z Felicie - ten s převodem, co tak pěkně točí a dělá takovej ten pěknej zvuk a tak jsme se pustili do výroby mezikusu, aby šel namontovat na Warťasa (na cestě má výhodu hlavně v tom, že kdyby odešel, spíš seženu ve Francii startér na felicii než na wartburga). Od kamaráda ze servisu jsem si sehnal ještě jeden náhradní, nechal ho opravit a umístil do připravované bedny náhradních dílů. Wartburgácký alternátor jsem už dříve vyměnil za favoriťácký a tak stačilo sehnat ještě jeden rezervní. Pak v bedně přistál i náhradní karburátor, pár metrů hadic, různé šroubky a matičky, pořádné klíče, pár stahovacích objímek, žárovky, svíčky, klínové řemeny, cívky, kabely ke svíčkám, fajfky, brzdová kapalina, jedna starší náhradní autobaterie, brzdové destičky, lanka ke spojce, plynu...
Poté dostal chlapec pomalu generálku. Vyměnit všechny silentbloky, seřídit, zkontrolovat brzdy, elektroinstalaci, proměřit dobíjení, doplnit kapaliny, nechat změřit geometrii, vyvážit kola, zkontrolovat rezervu, preventivně udělat některé opravy - vyměnit hadičky a hadice... a byl připraven. (Vyšlo mě to na cca 4.000 Kč)
Zatímco já připravoval auto, Bára nakupovala jídlo. Když jsem to pak všechno viděl, chtělo se mi křičet. Připadalo mi to, jako kdyby s náma měla jet celá třída bývalých spolužáků z gymplu. Nakonec se ale ukázalo, že její představa byla daleko přesnější než moje. Ale co, ona zas nechápala, proč vezu tu krabici náhradních dílů.

A tak jsme nakonec vyjížděli v pátek 21. června ráno s Wartburgem naloženým různými pytlíky polévek, konzervami, sušeným mlékem atd. Byl jsem vcelku pyšný na to, že ačkoli plně naložen, nesedl v pérech, jak tomu často u těchto vozů je (asi díky novým pružinám a tlumičům).
Prvním cílem, který jsme si vytyčili, bylo Lucembursko (podle mapy cca 1000 km). První problém jsme zaznamenali na hranicích s Německem, kde se nás ještě v Česku ptali, kam jedem a jestli se tam stěhujem na stálo.
V Německu jsme prošmejdili co se dalo a do Lucemburska dorazili nakonec 5. den (na tachometru asi 1200 km).
Týden jsme chodili a jezdili po Lucembursku a pak se vydali do města lásky, baget, sýrů, ocelové věže a policajtů, co neuměj řídit (viz. film Taxi od Luca Bessona...). Opět jsme nespěchali, takže jsme těch cca 350 km jeli tři dny. Zastavovali jsme všude, kde se dalo a kde bylo na co koukat. V Paříži jsme se zdrželi, říkali jsme si, že když už tam jednou jsme, byla by škoda to celé neprolézt skrz na skrz.
Po týdnu jsme vyrazili na jih do Bordeaux, opět třídenní cesta a týdenní pobyt u Atlantiku. Cesta do Bernu nám trvala čtyři dny.
Švýcarsko mám hrozně rád a tak jsme celý týden lozili po horách. Když už jsme byli tam dole, stavili jsme se ještě v Lichtenštejnsku, kde jsme strávili další čtyři dny. Potom do Benátek, s původním plánem na týden u moře a domů, ale protože tam moře stojí za h*vno a do té doby se nám dařilo velmi slušně vyjít s penězi, rozhodli jsme se nakonec to ještě vzít přes Chorvatsko.
Musím říct, že těch 500 km do Splitu podél moře byla krása. Otevřený šíbr, všechny okýnka, po dni oba nakřápaní a spálení od sluníčka... co víc si přát. Po týdnu u moře jsme se vraceli přes Plitvické jezera (tam co točili Vinnetoua). Dle mého názoru je to jeden z nejhezčích koutů Evropy a rád se tam vydám zas.
No a pak do Vídně a domů. Ve Vídni jsme si ještě dopřáli poslední den historických památek, ale popravdě řečeno, už nás to táhlo jinými směry než k dómu. Těšil jsem se docela i na pivo, protože došlo už v půlce druhého týdne... Omlouvám se všem brňákům, ale jejich milované město už nás nezaujalo... :-)
Když jsme sjížděli k Rychnovu, tachometr ukazoval 5996 km. Nemohl jsem si to nechat ujít a kroužil k velké Bářině radosti ještě ty čtyři km kolem města. Jakmile se to přehouplo přes šest tisíc, hurá domů.

Závěrečné resumé:
délka výletu: 72 dní, z toho v autě zhruba 110 hodin
ujeté kilometry: 6000 km (cca 15000 Kč za benzín)
průměrná rychlost: 55 km/h - to si myslím není špatný, na delších trasách to vycházelo kolem 66 km/h
průměrná spotřeba: 7,15 l / 100 km.

Po celou dobu šel stroj celkem bez problémů. Ve Francii jsem měnil benzínovou hadičku (sákla - nekvalitní materiál, normálně se na tom horku roztékala), ve Švýcarsku praskla levá žárovka ve světle. Jediné větší potíže jsem měl v Chorvatsku, kde jsem musel nasadit rezervu (30 min, protože zvedák byl na dně kufru...) Ale na druhou stranu, ještě nikdy jsem si to tolik neužil - pak hnedka do vody, opláchnout se...

Po výletu jsem dospěl k následujícím poznatkům:
Za prvé: Wartburg je plně schopen držet krok se současnými vozy (nezkoušel jsem německou dálnici, ale svádím to na to, že mám elektronicky omezenou rychlost na 160 - víc z toho dostanu jen málokdy, jenže pak je to už průtokový ohřívač benzínu a ne auto :-( a navíc začíná mít podobné chování jako ultralehké letadla - tak nějak se mi zdá, že pomalu začíná vzlétat...
Za druhé: budí celkem pozornost a majitele luxusních vozů německé provenience leckdy dohání k šílenství, zejména na členitějších alpských silničkách :-)
Za třetí: moje příští auto bude mít klimatizaci
Za čtvrté: kdo chce platit vysokou pokutu, ať předjede civilní policejní auto v Alpách, kde údajně platí, že se v určitých úsecích i bez označení nesmí předjíždět a poté co na něj začnou troubit ať jim spolujezdkyně s úsměvem na rtech ukáže prostředníček. Skončí to tak, že o deset kilometrů dál už čeká zátaras a trvá pak půl hodiny přesvědčit policajta, aby pokuta nebyla v přepočtu 5000 Kč ale jenom 1000.
Za páté: Lichtenštejnci nemaj rádi Wartburgy. Jsou to zaujatý svině. Národ Vohnoutů kříženejch s postpubertálníma debilama - aby taky ne, vždyť je jich tak málo, že už zákonitě musí degenerovat. To je samej strejček, tetička. Bratranec si bere babičku a děda tetičku... fuj. Normálně mě vyháněli, že prej tam mají dvoutaktní stroje pouze omezené povolení jenom na hlavních silnicích... Naštěstí, když děláte, že jim nerozumíte, většinou to vzdají. Ono představa, že ten policajt vám má posunkovou řečí popsat, že vaše auto má dvoutaktní motor a tudíž někam nesmí, je docela interesantní. Hlavně ten popis toho dvoutaktního stroje, který obvykle končil jakousi malůvkou do hlíny u silnice... Mimochodem, nepodařilo se to ani jednomu a zkoušeli to hned tři naráz. Největší sranda je, když si myslí, že jim nerozumíte a pak se tam různě hádaj, jak popisovat ten dvoutaktní motor a jak to tomu "Arschloch aus Tschechien" vysvětlit, občas jim ulítne nějaká poznámka na spolujezdkyni: "Na, die geht aber, wurde mich interessieren, wie hat das der Arschloch nur gemacht, so ein Stück...", nebo: "Der Kleinen wurde ich das lieber erzählen, nur mit ein bißchen anderen Mitteln." Jsou to prasata.
Za šesté: po návratu z celé Evropy Vám Brno přijde nudné.
Za sedmé: jestli chcete zjistit, jestli je to ta pravá, vemte ji na dva měsíce na dovolenou. Jen Vy a Ona. Dokonalej způsob prověření schopnosti harmonického soužití. Naštěstí v našem případě jsem chtěl vraždit jenom jednou a to když mi zaškrtala zubama u převodovky.
Za osmé: Image Wartburga je mizerná hlavně u nás. Ve světě už ho berou jako veterána a koukaj na něj s obdivem, že ještě vůbec jede. Celník na Švýcarských hranicích si se mnou povídal, jak taky takovýho mívali a pozval mě na kafe a musel jsem ho svézt. Jenom u nás jsou lidi blbý a nechápou krásy toho stroje. Jo a málem bych zapomněl - pak taky ještě ty zakrslý hajzlící Lichtenštejnci. Svině proradný...

Mirek
(Převzato z www.dfens-cz.com)